Pocit, že dělám všecko, způsobem takým - že čas běží ne-pomalu, sedím čtvrtek večer, s pocitem, že jsem utek na vrch, docela blízko ladícího pramene. (S vstřebávajícími se dojmy z před-chvilkou přečteného textu Petra Fialy o Ladí neladí).
Poslední čtrnáct dní, poslední dny mívám ve snovém studiu (Děkuji Kateřině za překrásnou fotku, níže ji uveřejním, a snad Ti to nebude vadit) frmol. A nejen tam. I v budově u Vrchlabského parku je stále ruch. Dokonce se moje vlasyska staly vlasyskama malinkaté televizní celebrity… прыжок в высоту (volím si tento předmět též)… Kromě toho, že každé ráno se těším, až ustanou tóny budíku, hledal jsem slunce, aby mi pomohlo vypařit kapky potu, a zároveň mi tak dopřálo pár okamžiků (to když paprsek spolkne kapku a dotkne se mě) akupresury.
…To vše díky novému fenomenálnímu tanci Zumba. Ne, že bych se dal na sportovní vyžití před zrcadly. V létě je přeci jen dost teplo na to, abych tancoval někde v Ostravě Porubě Zumbu, avšak (Mary) internetovou prezentaci paní co-Pilotové od Stryka jsem tvořil. Docela se mi to povedlo; a s pomocí vždy zaneprázdněného grafika, co neví kudy KAM, se nám podařilo vytvořit dílo hrající barvami. Dílo, myslím si, reprezentující radost, pohyb a zábavu, a toto jsou přesně ta hesla ztělesňující Zumbu. (Kdo z nás ji znáte?) (Myslíte na ni?)
Rozhádanou dnešní skladbu větnou přisuzuji především Igráčkoví, [margaritce] a vzpomínce na nejen náramky hochů z klanu s38, bojujícím proti zkurveným bosům. (Sháním modrý centropen 2,2 mm pro zvýraznění vybledlé trojky)
Sedačky za kačky
Navracejíc se z víkendového pobytu v Beskydech, v místě kde jsem se málem vydal, opět špatným směrem – nyní v tom však bramboráky prim nehrají (perník možná ano), uvědomil jsem si, možná spíše rozhodl scelit myšlenky, jak se to má ze zasedacím pořádkem ve vagónech vlaků pohybujíc se po železnicích, podle mé zkušenosti nejen ve směru Rožnov pod Radhoštěm, Vrchlabí či Vrchlabí, Rožnov (ne ten blíže Hosína).
Již v dřívějších dobách jsem si všiml, že někteří lidé rozlišují, při volbě místa usednutí ve vlaku, směr pohybu vlakové soupravy. Zřejmě pocit nejistoty pohybu zády napřed, je u většiny z nich důvodem zvolit sedadlo „po směru“. Chápu je. Kotoul vzad nezvládám do nynějška, a to především ze strachu co mě čeká.(I v letadle, pokud se člověk začne kochat okolní krajinou přespříliš, začne to s ním hušat, jak na housenkové dráze, a vodník s basketbalovým košem uprostřed, je ta pravá asociace pro „žaludek na vodě“.)
Vlaky směřující na sever Čech, do kraje pána Krakonoše, jsou jiné nežli ty co putují mezi Ondřejníkem a Javorníkem. Jsou modernizované, jednotlivé sedačky odděleny, pan automat hlásí příští zastávky, i když si někdy Kuks, splete s Dvorem Králové. A právě v takovémto vlaku, momentálně před Jaroměří, sedí naproti mně dívka s hrdým nápisem na prsou - deep blue see. Přisedla si již v Pardubicích, a vždy, když takto někdo naproti mně usedá, zažívám mírný stres, ve smyslu – „snad si nesedne vedle přímo naproti“. Ne, že bych se například nechtěl kochat krásnou, některých spolucestujících, ale zkrátka, pokud je volná celá sedačka proč, si člověk sedne zrovna tak, abych si nemohl natáhnout nohy. Dříve, kdy má nesmělost dosahovala ještě vyšších hodnot, nežli tomu je nyní, jsem poslušně zatáhl nohy a smířil se s osudem, teď se však odhodlám k činu, a přesunu si věci i sebe o sedadlo vedle, doufajíc v postrčení přísedícího, aby se příště zachoval jinak.
Dnes však se mi stala, s mořskou slečnou, věc nová. Slečna zvolila na přenos svých zavazadel na VŠ (indikátor oranžová průkazka) místo krosny, vozík na kolečkách, a ten je tou příčinou mé nové zkušenosti. Slečna, sedla si na sedadlo po směru a, né, naproti; radoval jsem se předčasně; zvedla se dělená sedačka a zdá se, že až do Staré Paky si nohy nenatáhnu, kolečkový kufr dnes nade mnou zvítězil.
Když už jsme u toho sedacího pořádku, zmíním se o svém postupu volby sedadla ve vlaku. Pokud to jde, volím sedačky na ne-slunečné straně, kdy mi docela trvá si uvědomit, jak pojedeme a jakou stranu tedy zvolit. Co se týče strany, volím sedačky nezvykle proti směru jízdy, a to především z důvodu ochrany proti průvanu, který mi docela vadí, a to i v parných dnech. S tím je spojena volba skupiny sedaček v osobních vlacích co nejblíže dveří po směru, jelikož nikdo horkokrevný nemůže otevřít okno, které by mi rozcuchalo vlasyska.
Nějak mi došly síly pokračovat dále, i když by se dalo a měl jsem to i v úmyslu, ale dlouhé to je dost, tak co – tedy – při čekání na příjezd rychlíku Krakonoš, dávám Uložit a nechám se unést bílými lístky kopretin a sedmikrásek…
Již v dřívějších dobách jsem si všiml, že někteří lidé rozlišují, při volbě místa usednutí ve vlaku, směr pohybu vlakové soupravy. Zřejmě pocit nejistoty pohybu zády napřed, je u většiny z nich důvodem zvolit sedadlo „po směru“. Chápu je. Kotoul vzad nezvládám do nynějška, a to především ze strachu co mě čeká.(I v letadle, pokud se člověk začne kochat okolní krajinou přespříliš, začne to s ním hušat, jak na housenkové dráze, a vodník s basketbalovým košem uprostřed, je ta pravá asociace pro „žaludek na vodě“.)
Vlaky směřující na sever Čech, do kraje pána Krakonoše, jsou jiné nežli ty co putují mezi Ondřejníkem a Javorníkem. Jsou modernizované, jednotlivé sedačky odděleny, pan automat hlásí příští zastávky, i když si někdy Kuks, splete s Dvorem Králové. A právě v takovémto vlaku, momentálně před Jaroměří, sedí naproti mně dívka s hrdým nápisem na prsou - deep blue see. Přisedla si již v Pardubicích, a vždy, když takto někdo naproti mně usedá, zažívám mírný stres, ve smyslu – „snad si nesedne vedle přímo naproti“. Ne, že bych se například nechtěl kochat krásnou, některých spolucestujících, ale zkrátka, pokud je volná celá sedačka proč, si člověk sedne zrovna tak, abych si nemohl natáhnout nohy. Dříve, kdy má nesmělost dosahovala ještě vyšších hodnot, nežli tomu je nyní, jsem poslušně zatáhl nohy a smířil se s osudem, teď se však odhodlám k činu, a přesunu si věci i sebe o sedadlo vedle, doufajíc v postrčení přísedícího, aby se příště zachoval jinak.
Dnes však se mi stala, s mořskou slečnou, věc nová. Slečna zvolila na přenos svých zavazadel na VŠ (indikátor oranžová průkazka) místo krosny, vozík na kolečkách, a ten je tou příčinou mé nové zkušenosti. Slečna, sedla si na sedadlo po směru a, né, naproti; radoval jsem se předčasně; zvedla se dělená sedačka a zdá se, že až do Staré Paky si nohy nenatáhnu, kolečkový kufr dnes nade mnou zvítězil.
Když už jsme u toho sedacího pořádku, zmíním se o svém postupu volby sedadla ve vlaku. Pokud to jde, volím sedačky na ne-slunečné straně, kdy mi docela trvá si uvědomit, jak pojedeme a jakou stranu tedy zvolit. Co se týče strany, volím sedačky nezvykle proti směru jízdy, a to především z důvodu ochrany proti průvanu, který mi docela vadí, a to i v parných dnech. S tím je spojena volba skupiny sedaček v osobních vlacích co nejblíže dveří po směru, jelikož nikdo horkokrevný nemůže otevřít okno, které by mi rozcuchalo vlasyska.
Nějak mi došly síly pokračovat dále, i když by se dalo a měl jsem to i v úmyslu, ale dlouhé to je dost, tak co – tedy – při čekání na příjezd rychlíku Krakonoš, dávám Uložit a nechám se unést bílými lístky kopretin a sedmikrásek…
Rozkvět aneb jarní web tvorba
Louky, začínají být začátkem jara o dost vybarvenější, a tak jsem zatoužil vyrovnat se trošku přírodě, trošku ukrojit z jejího tvořícího náskoku, který stejně dohonit nelze. (Ale snaha se cení, ne?) Nesnažil jsem se však na louce matky země, ale na louce internetu, kde mi již pár květin vyrostlo, a nutno hrdě říci, hezkých a užitečných.
Kromě predikování výskytu opeřenců v Krkonoších, kromě hraní si s mráčkama v diplomové práci, jsem se počátkem tohoto roku tedy věnoval tvorbě a aktualizaci webových stránek. Rád bych zde představil tři mé poslední výtvory. Možná i v naději, že se někomu stanou užitečnými, nebo třeba jen potěší a třeba si někdo řekne: „také bych chtěl takovou květinu internetovou“.
Stránky aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí vznikaly dlouho dobu, kdy jsme se potýkali především s nedostatkem kvalitních textů a velké různosti názorů na konečný vzhled stránek a strukturu. Přes menší zádrhele, se nakonec povedlo web spustit a doufám, že bude plnit svou funkci a dále se rozvíjet podle požadavků, jak z řad pilotů tak, především návštěvníků, nejkrásněji položeného letiště v České republice.
Druhým výtvorem byly stránky z oboru méně společensky příjemného. Stránky věnující se ekologickými tématům, názorům na životní prostředí z pohledu naších politiků. Součástí webu je i názorová a parlamentní kalkulačka, kde má návštěvník možnost porovnat své postoje s názory poslanců. Tedy především nyní před volbami 2010 jistě užitečný počin – chytravolba.cz
Do třetice se jednalo o aktualizaci internetové prezentace mladé cestovní agentury Prague lights, jejímž cílem je zajistit, abyste si svůj pobyt v Praze a České republice maximálně užili. Byly přidány nové jazykové verze stránek, které jistě přilákají nové turisty z různých koutů světa.
Co tady ještě dělám? Idu ven… za květy.
Kromě predikování výskytu opeřenců v Krkonoších, kromě hraní si s mráčkama v diplomové práci, jsem se počátkem tohoto roku tedy věnoval tvorbě a aktualizaci webových stránek. Rád bych zde představil tři mé poslední výtvory. Možná i v naději, že se někomu stanou užitečnými, nebo třeba jen potěší a třeba si někdo řekne: „také bych chtěl takovou květinu internetovou“.
Stránky aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí vznikaly dlouho dobu, kdy jsme se potýkali především s nedostatkem kvalitních textů a velké různosti názorů na konečný vzhled stránek a strukturu. Přes menší zádrhele, se nakonec povedlo web spustit a doufám, že bude plnit svou funkci a dále se rozvíjet podle požadavků, jak z řad pilotů tak, především návštěvníků, nejkrásněji položeného letiště v České republice.
Do třetice se jednalo o aktualizaci internetové prezentace mladé cestovní agentury Prague lights, jejímž cílem je zajistit, abyste si svůj pobyt v Praze a České republice maximálně užili. Byly přidány nové jazykové verze stránek, které jistě přilákají nové turisty z různých koutů světa.
Co tady ještě dělám? Idu ven… za květy.
Vibrace – Halucinace
Tak se nám to zase přehouplo. Zažloutlá tráva začíná střídat bílou peřinu, a snad se co nevidět barva okolní krajiny ještě jednou promění, tentokráte už však v zelenkavou, a navíc vylepšenou o tu kvítečkovou. Tyto proměny mě nutí sáhnout do svého šatníku, botníku a jiných komor, jelikož je zbytečné, aby mi pot stékal po zádech jen tak. Dnešní povídaní, je spíše opět pouhým bručnounským zamyšlením, tentokráte o botách. Jak tak již třetím týdnem, každé ráno chodívám přes vrchlabský park, uvědomil jsem si, že ta Vibram podrážka je fakt na „kokot“.
Na nohách teď nosívám boty rajchle až někde od bodamského jezera (možná, že však ve skutečnosti z produkce čínské mládeže), vybavené super podrážkou Vibram. Tyto boty jsem si pořídil v prváku na vyšce u příležitosti terénního cvičení z kartografie, a od té doby jsem s nimi byl párkrát v lese a na poli. Letošní zimu využívám jejich služeb, jako záskočné botky za mé již letité baťovské kanady (fakt bombastické). Rajchle, jsou to v celku fajné, drží lepidlo, švy, vpředu gumová špica je špica, ale ta podrážka je na tom hůře. Jedinou výhodou je opravdu asi tlumení nárazů při styku chodidla se zemí, což především kolena ocení.
Netuším, jestli ostatní majitelé takto vybavené obuvi, mezi které patří především horalové a slušní sportovci, mají jiný či stejný názor, ale použitelnost bot na mokru, případně v uchozeném sněhu se blíží hladině nula. Pohyb po mokrých kamenech, případně skále nedoporučuju a to samé platí o tom sněhu, případně skleněné silnici. Jen při té ranní chůzi kolem zámku jsem sebou několikrát málem švihl a zapotil se při vyrovnávání rovnováhy… Asi to chce měkčí směs na podrážkové pneumatice, nebo prostě mám jen špatný kus.
Právě jsem si prohlídnul, z vlaku, hangáry ve Dvoře, a těším se na to naše vzdušné moře! Tam žádného Vibrama není třeba ;) …a teď jdu měřit-Jaro.
Na nohách teď nosívám boty rajchle až někde od bodamského jezera (možná, že však ve skutečnosti z produkce čínské mládeže), vybavené super podrážkou Vibram. Tyto boty jsem si pořídil v prváku na vyšce u příležitosti terénního cvičení z kartografie, a od té doby jsem s nimi byl párkrát v lese a na poli. Letošní zimu využívám jejich služeb, jako záskočné botky za mé již letité baťovské kanady (fakt bombastické). Rajchle, jsou to v celku fajné, drží lepidlo, švy, vpředu gumová špica je špica, ale ta podrážka je na tom hůře. Jedinou výhodou je opravdu asi tlumení nárazů při styku chodidla se zemí, což především kolena ocení.
Netuším, jestli ostatní majitelé takto vybavené obuvi, mezi které patří především horalové a slušní sportovci, mají jiný či stejný názor, ale použitelnost bot na mokru, případně v uchozeném sněhu se blíží hladině nula. Pohyb po mokrých kamenech, případně skále nedoporučuju a to samé platí o tom sněhu, případně skleněné silnici. Jen při té ranní chůzi kolem zámku jsem sebou několikrát málem švihl a zapotil se při vyrovnávání rovnováhy… Asi to chce měkčí směs na podrážkové pneumatice, nebo prostě mám jen špatný kus.
Právě jsem si prohlídnul, z vlaku, hangáry ve Dvoře, a těším se na to naše vzdušné moře! Tam žádného Vibrama není třeba ;) …a teď jdu měřit-Jaro.
Vlakový odpadkáč Regionova
Po krátké návštěvě doma v Beskydech, která utekla jako tryskáč (bude to v létě náročné pendlování, asi bude třeba se zdokonalit v plachtění natolik, že jako dopravní prostředek zvolím větroňa, takový přelet LKVR – LKFR, by myslím nebyl k zahození…) jsem se vydal opět do, jak v televizi stále zdůrazňují, našich nejvyšších hor. Chtěl bych ještě poděkovat ogarům z Frýdlantu, a také jedné Hosinačce (která má stříbro dříve než trenér, ccc), za překrásný dar, který jsem si kromě nových znalostí a absolvování přezkoušení, odvezl z jarního školení v Budoucnosti.
Před nějakým časem, mám pocit, že v průběhu minulého roku, se i stará dobrá Rožnovka doznala omlazení a na trati Rožnov – Valašské Meziříčí nyní brázdí koleje zbrusu nový žlutý vlak soupravy Regionova. Když jsem s ní jel loni poprvé, docela se mi zalíbil, je to přeci něco jiného než staré, povětšinou, červenkavé 810tky, kde se nedalo ani pořádně opřít, bez zlomení zad. Ale již tehdy jsem si všiml, že to s kvalitou výrobku bude asi všelijaké. Oku celý interiér ladí, ale přeci jen ty všudy přítomné plasty, vyzařovaly podobný pocit lacinosti, jako v nových autobusech Iveco. Bytelnost sršící ze starých dopravních prostředků chyběla, a o praktičnosti některých řešení jsem docela pochyboval. Je sice esteticky hezké zakrýt hlavičky vrutů plastovou pokličkou, ale pokud je to takto uděláno pod linií okna, všem nenechavcům na očích, tak to moc dlouho asi nevydrží. Dnes když tímto vlakem jedete, tak na dosti místech tyto pokličky (nevím, jak se to jmenuje doopravdy) chybí. Nehledě na to, že když jsem se s tímto setkal poprvé, bylo tomu na privátě v Olomouci, kdy byly takto zakryty vruty u psacího stolu, tak tyto plastové deklíky asi za dva roky vypadaly samy… Změna teplot si myslím dělá své. Dalším takovým asi i nesmyslem mi přišlo udělat zarážku na dveře, aby nebouchaly do sedadla, jako tomu je u starých motoráků, velikosti trošičku většího špuntu, a to jen dole na podlaze. Dveře, a zvláště, panty si myslím dostávají touto nemírou sil, zabrat dosti hodně a křivost ta se projeví myslím co, by dup.
No, ale zase než se dostanu k tomu, na co láká nadpis, tak jsem popsal půl A4…Takže… Tím hlavním problémem, co mě jako cestujícího štve, jsou odpadkáče. Odpadkové koše jsou v motorových vlacích řady 810, podle mého názoru, takovým menším symfonickým orchestrem. Řinčení, které se ozývá při jízdě je, alespoň pro mě, dosti nepříjemné, a přitahuje neustálou pozornost. Myslel jsem si tedy, že inženýři, se poučí a do nových krásných vlaků s LED světlomety, dají nějaký nový typ odpadkového koše, který nebude mít potřebu za jízdy cestujícím zpívat. Bohužel nestalo se tak. I regionova, má obyčejné staré plechové koše na odpadky, které po roce provozu začínají navazovat na své předchůdce. Myslím, že kousek těsnící gumy, která by tlumila zvukový projev, by zase tak velkým konstrukčním nebo i finančním nebyl.
Při mých vlakových cestách, jsem pobral někde časopis Českých drah, kde jsem se dočetl, (doufám, že to nepletu), že Regionova je vlastně jen modernizovaná stará dobrá 810ka, což jsem původně považoval za hloupost, ale když tak teď nad tím přemýšlím, tak na tom něco bude.
No, ale zase než se dostanu k tomu, na co láká nadpis, tak jsem popsal půl A4…Takže… Tím hlavním problémem, co mě jako cestujícího štve, jsou odpadkáče. Odpadkové koše jsou v motorových vlacích řady 810, podle mého názoru, takovým menším symfonickým orchestrem. Řinčení, které se ozývá při jízdě je, alespoň pro mě, dosti nepříjemné, a přitahuje neustálou pozornost. Myslel jsem si tedy, že inženýři, se poučí a do nových krásných vlaků s LED světlomety, dají nějaký nový typ odpadkového koše, který nebude mít potřebu za jízdy cestujícím zpívat. Bohužel nestalo se tak. I regionova, má obyčejné staré plechové koše na odpadky, které po roce provozu začínají navazovat na své předchůdce. Myslím, že kousek těsnící gumy, která by tlumila zvukový projev, by zase tak velkým konstrukčním nebo i finančním nebyl.
Při mých vlakových cestách, jsem pobral někde časopis Českých drah, kde jsem se dočetl, (doufám, že to nepletu), že Regionova je vlastně jen modernizovaná stará dobrá 810ka, což jsem původně považoval za hloupost, ale když tak teď nad tím přemýšlím, tak na tom něco bude.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
