Kytaristi a dotykáče, čéče!

Krkonoše mě donutily změnit svůj stávácí režim dosti razantně. Zatímco pod Pustevnama jsem si dopřával dopoledního spánku, služba u pana Krakonoša vyžaduje vyslechnout melodii z večerníčka Bob a Bobek mnohem dříve. Dnes jsem musel z klobouku, v podobě spacáku, vyskočit ještě před východem slunce. Vyrazil jsem totiž na pracovní návštěvu hlavního města, kde jsem již delší dobu nebyl. Po zhruba dvouhodinové jízdě krkonošským autobusem jsem zakoupil obyčejné jízdenky (superní otevřenou kartu nemám) a položil se do služeb dopravního podniku, který mě dovezl v poklidu do cílového místa – ulice Nuselská.

Pražský metro, kvůli kterýmu je nutné např. při stavbě rybníka v Krkonoších žádat o svolení a potvrzení, že pod Sněžku fakt v následujících sto letech nepovede, mi přidalo další vědomost do mé zlaté hlavy. V minulosti, když jsem vídával různé lidi, kteří si nechávali narůst dlouhé nehty na palci z důvodů vášně v podobě hry na strunné nástroje, především pak kytaru, jsem to vnímal jako přirozený jev, daný evolucí hudební vědy. S rozmachem všelijakých komunikačních prostředků, a jejich miniaturizací, je však dnes další důvod začít si pěstovat, alespoň jeden nehtík na ruce delší. Při ranní jízdě metrem na trase B, mi ho jedna slečna prozradila, ba co víc, i názorně předvedla.

Ono totiž, jistě někteří můžou potvrdit i z vlastní zkušenosti, ovládat dnešní, nejen, mobilní telefony s dotykovou obrazovkou polštářky prstů není moc elegantní. Stylus (takové to plastové párátko) není k dispozici u všech přístrojů, a navíc se nějak samo od sebe rychle ztrácí. Nastává otázka jak na to. Ano, jak jistě tušíte pohodlně a elegantně lze využít delších nehtíků. Pokud je nehtík navíc ještě výtvarně ztvárněn, stává se celý proces ovládání ladným spojením vkusu s efektivností.

Osobně dávám odjakživa přednost delším nehtům, jednak z hlediska vzhledu (nelíbí se mi, když si lidé stříhají nehty až skoro do masa, kdy je nehet zařezán až do kůže), za druhé pak, a to především, z hlediska ochrany polštářku prstu před poraněním. Prostě, když klepete kolmo prsty do stolu, musí se jako první dotknout nehet. Tento stav, ale také na druhé straně vyžaduje určitou míru opatrnosti, aby nedošlo k zlomení nehtu při zavadění o něco, a také častější hygienu – zbavování se smůly za nehty. Bohužel mě od mala nezasáhla hudební vlna, a tak hudební hledisko u mě hraje roli minimální. Na to občasné vystoupení kapely Stromoví svišti, případně kytarové sólo na styl Jimi Hendrixa si vystačím s mými standardními nehty.

Bohužel, přestože mám nehty pro práci s dotykovými zařízeními správně uzpůsobené, nemohu toho prozatím využít, neboť žádné takové zařízení nevlastním. Ale časem, kdo ví…