25. března 2010

Vibrace – Halucinace

Tak se nám to zase přehouplo. Zažloutlá tráva začíná střídat bílou peřinu, a snad se co nevidět barva okolní krajiny ještě jednou promění, tentokráte už však v zelenkavou, a navíc vylepšenou o tu kvítečkovou. Tyto proměny mě nutí sáhnout do svého šatníku, botníku a jiných komor, jelikož je zbytečné, aby mi pot stékal po zádech jen tak. Dnešní povídaní, je spíše opět pouhým bručnounským zamyšlením, tentokráte o botách. Jak tak již třetím týdnem, každé ráno chodívám přes vrchlabský park, uvědomil jsem si, že ta Vibram podrážka je fakt na „kokot“.

Na nohách teď nosívám boty rajchle až někde od bodamského jezera (možná, že však ve skutečnosti z produkce čínské mládeže), vybavené super podrážkou Vibram. Tyto boty jsem si pořídil v prváku na vyšce u příležitosti terénního cvičení z kartografie, a od té doby jsem s nimi byl párkrát v lese a na poli. Letošní zimu využívám jejich služeb, jako záskočné botky za mé již letité baťovské kanady (fakt bombastické). Rajchle, jsou to v celku fajné, drží lepidlo, švy, vpředu gumová špica je špica, ale ta podrážka je na tom hůře. Jedinou výhodou je opravdu asi tlumení nárazů při styku chodidla se zemí, což především kolena ocení.

Netuším, jestli ostatní majitelé takto vybavené obuvi, mezi které patří především horalové a slušní sportovci, mají jiný či stejný názor, ale použitelnost bot na mokru, případně v uchozeném sněhu se blíží hladině nula. Pohyb po mokrých kamenech, případně skále nedoporučuju a to samé platí o tom sněhu, případně skleněné silnici. Jen při té ranní chůzi kolem zámku jsem sebou několikrát málem švihl a zapotil se při vyrovnávání rovnováhy… Asi to chce měkčí směs na podrážkové pneumatice, nebo prostě mám jen špatný kus.

Právě jsem si prohlídnul, z vlaku, hangáry ve Dvoře, a těším se na to naše vzdušné moře! Tam žádného Vibrama není třeba ;) …a teď jdu měřit-Jaro.

15. března 2010

Vlakový odpadkáč Regionova

Po krátké návštěvě doma v Beskydech, která utekla jako tryskáč (bude to v létě náročné pendlování, asi bude třeba se zdokonalit v plachtění natolik, že jako dopravní prostředek zvolím větroňa, takový přelet LKVR – LKFR, by myslím nebyl k zahození…) jsem se vydal opět do, jak v televizi stále zdůrazňují, našich nejvyšších hor. Chtěl bych ještě poděkovat ogarům z Frýdlantu, a také jedné Hosinačce (která má stříbro dříve než trenér, ccc), za překrásný dar, který jsem si kromě nových znalostí a absolvování přezkoušení, odvezl z jarního školení v Budoucnosti.
Před nějakým časem, mám pocit, že v průběhu minulého roku, se i stará dobrá Rožnovka doznala omlazení a na trati Rožnov – Valašské Meziříčí nyní brázdí koleje zbrusu nový žlutý vlak soupravy Regionova. Když jsem s ní jel loni poprvé, docela se mi zalíbil, je to přeci něco jiného než staré, povětšinou, červenkavé 810tky, kde se nedalo ani pořádně opřít, bez zlomení zad. Ale již tehdy jsem si všiml, že to s kvalitou výrobku bude asi všelijaké. Oku celý interiér ladí, ale přeci jen ty všudy přítomné plasty, vyzařovaly podobný pocit lacinosti, jako v nových autobusech Iveco. Bytelnost sršící ze starých dopravních prostředků chyběla, a o praktičnosti některých řešení jsem docela pochyboval. Je sice esteticky hezké zakrýt hlavičky vrutů plastovou pokličkou, ale pokud je to takto uděláno pod linií okna, všem nenechavcům na očích, tak to moc dlouho asi nevydrží. Dnes když tímto vlakem jedete, tak na dosti místech tyto pokličky (nevím, jak se to jmenuje doopravdy) chybí. Nehledě na to, že když jsem se s tímto setkal poprvé, bylo tomu na privátě v Olomouci, kdy byly takto zakryty vruty u psacího stolu, tak tyto plastové deklíky asi za dva roky vypadaly samy… Změna teplot si myslím dělá své. Dalším takovým asi i nesmyslem mi přišlo udělat zarážku na dveře, aby nebouchaly do sedadla, jako tomu je u starých motoráků, velikosti trošičku většího špuntu, a to jen dole na podlaze. Dveře, a zvláště, panty si myslím dostávají touto nemírou sil, zabrat dosti hodně a křivost ta se projeví myslím co, by dup.

No, ale zase než se dostanu k tomu, na co láká nadpis, tak jsem popsal půl A4…Takže… Tím hlavním problémem, co mě jako cestujícího štve, jsou odpadkáče. Odpadkové koše jsou v motorových vlacích řady 810, podle mého názoru, takovým menším symfonickým orchestrem. Řinčení, které se ozývá při jízdě je, alespoň pro mě, dosti nepříjemné, a přitahuje neustálou pozornost. Myslel jsem si tedy, že inženýři, se poučí a do nových krásných vlaků s LED světlomety, dají nějaký nový typ odpadkového koše, který nebude mít potřebu za jízdy cestujícím zpívat. Bohužel nestalo se tak. I regionova, má obyčejné staré plechové koše na odpadky, které po roce provozu začínají navazovat na své předchůdce. Myslím, že kousek těsnící gumy, která by tlumila zvukový projev, by zase tak velkým konstrukčním nebo i finančním nebyl.

Při mých vlakových cestách, jsem pobral někde časopis Českých drah, kde jsem se dočetl, (doufám, že to nepletu), že Regionova je vlastně jen modernizovaná stará dobrá 810ka, což jsem původně považoval za hloupost, ale když tak teď nad tím přemýšlím, tak na tom něco bude.

11. března 2010

Kytaristi a dotykáče, čéče!

Krkonoše mě donutily změnit svůj stávácí režim dosti razantně. Zatímco pod Pustevnama jsem si dopřával dopoledního spánku, služba u pana Krakonoša vyžaduje vyslechnout melodii z večerníčka Bob a Bobek mnohem dříve. Dnes jsem musel z klobouku, v podobě spacáku, vyskočit ještě před východem slunce. Vyrazil jsem totiž na pracovní návštěvu hlavního města, kde jsem již delší dobu nebyl. Po zhruba dvouhodinové jízdě krkonošským autobusem jsem zakoupil obyčejné jízdenky (superní otevřenou kartu nemám) a položil se do služeb dopravního podniku, který mě dovezl v poklidu do cílového místa – ulice Nuselská.

Pražský metro, kvůli kterýmu je nutné např. při stavbě rybníka v Krkonoších žádat o svolení a potvrzení, že pod Sněžku fakt v následujících sto letech nepovede, mi přidalo další vědomost do mé zlaté hlavy. V minulosti, když jsem vídával různé lidi, kteří si nechávali narůst dlouhé nehty na palci z důvodů vášně v podobě hry na strunné nástroje, především pak kytaru, jsem to vnímal jako přirozený jev, daný evolucí hudební vědy. S rozmachem všelijakých komunikačních prostředků, a jejich miniaturizací, je však dnes další důvod začít si pěstovat, alespoň jeden nehtík na ruce delší. Při ranní jízdě metrem na trase B, mi ho jedna slečna prozradila, ba co víc, i názorně předvedla.

Ono totiž, jistě někteří můžou potvrdit i z vlastní zkušenosti, ovládat dnešní, nejen, mobilní telefony s dotykovou obrazovkou polštářky prstů není moc elegantní. Stylus (takové to plastové párátko) není k dispozici u všech přístrojů, a navíc se nějak samo od sebe rychle ztrácí. Nastává otázka jak na to. Ano, jak jistě tušíte pohodlně a elegantně lze využít delších nehtíků. Pokud je nehtík navíc ještě výtvarně ztvárněn, stává se celý proces ovládání ladným spojením vkusu s efektivností.

Osobně dávám odjakživa přednost delším nehtům, jednak z hlediska vzhledu (nelíbí se mi, když si lidé stříhají nehty až skoro do masa, kdy je nehet zařezán až do kůže), za druhé pak, a to především, z hlediska ochrany polštářku prstu před poraněním. Prostě, když klepete kolmo prsty do stolu, musí se jako první dotknout nehet. Tento stav, ale také na druhé straně vyžaduje určitou míru opatrnosti, aby nedošlo k zlomení nehtu při zavadění o něco, a také častější hygienu – zbavování se smůly za nehty. Bohužel mě od mala nezasáhla hudební vlna, a tak hudební hledisko u mě hraje roli minimální. Na to občasné vystoupení kapely Stromoví svišti, případně kytarové sólo na styl Jimi Hendrixa si vystačím s mými standardními nehty.

Bohužel, přestože mám nehty pro práci s dotykovými zařízeními správně uzpůsobené, nemohu toho prozatím využít, neboť žádné takové zařízení nevlastním. Ale časem, kdo ví…

2. března 2010

Chodníkové blues

Posledních čtrnáct dní v únoru jsem denně jezdíval autem do Frýdlantu (Myslím, tím samozřejmě ten nad Ostravicí – v tom Valdštejnském jsem nikdy nebyl, a kdybych jsem se o něm přeci jen zmínil, dodám přídomek „v Čechách“), jezdíval proto, že jsem vyučoval na tamějším gymnáziu děti (mnohé vypadaly o pár let starší než já) zeměpis v rámci pedagogické praxe. Proč pedagogická praxe, když přeci studuji ty mapy nebo co to, to vysvětlím třeba někdy jindy. Toho času co jsem jezdíval, bylo zrovna dost sněhu všude a z toho pramení to blues…

V poslední době, jak jste jistě zaznamenali, zažíváme invazi chodníků skoro srovnatelnou s rozšířením klíšťat i do míst, kde po nich dříve nebylo vidu ani slechu. Nevím, jestli starostové začínají více komunikovat se svými občany, kdy při jejich návštěvách si užívají „chodníčkovú“, nebo se chystá další summit NATO, a „dlažební kostky od Vertha“ dostanou novou možnost k uplatnění, nyní dokonce, v novém modelovém provedení – zámeckém!, ale při návštěvě snad každé obce objevíte nový chodník.

Chodníky mě zaujaly už dříve, nežli v minulém měsíci, ale tehdy mě napadlo to sepsat, když už si namáhám mozek s takovýmito závažnými problémy, ať mé myšlenky nepřijdou na zmar. Už když jsem jezdíval autobusem do Rožnova p. R. přes Hážovice, kde budovali chodník snad půl roku, jsem přemýšlel, zda je tam toliko potřebný, a nebylo by lépe využít prostředky a chodníkové EU-dotace někde jinde. Samozřejmě, chodník je důležitý pro bezpečnost chodců, kteří v to dnešním provozu, při pohybu po silnicích, nemají jednoduché, ale je také nutné se zamyslet, jak bude i takový hlúpý chodník vypadat. Nevím, z jakého důvodu jsou tyto nové chodníky (konkrétně na dědinách) široké snad pro dav šinoucí se po Václaváku. Aut jezdí po silnicích čím dál tím více, o kamionech ani nemluvě, a v našich klikatých dědinkách se musí řidiči věnovat řízení více než plně. Co se, ale stane, pokud již tak úzkou a klikatou cestu vybavíme novým cestovním pruhem pro chodce…? Neřeknu, pokud by po těchto chodnících chodil skutečně dav lidí jako na Václaváku, ale nedokážu si představit moc takovýchto okamžiků, snad jen pouť, lampiónový průvod, případně v poslední době rozmáhající se demonstrace – ale ty by šly stejně po cestě. Podle mého názoru by stačila šířka, kde by se pohodlně vlezl kočárek (aha…, možná že těch dvojčat se rodí opravdu moc) nebo dva lidé vedle sebe.
Václavák
No, ale přece jen přejděme k tomu únorovému ježdění. Už v létě, když jsem do Frýdlantu cestoval přes Kunčice pod O. jsem si nemohl nevšimnout, také zde, budovaného chodníku o šířce pro stádo a délce skoro celé dědiny. Říkal jsem si, že aspoň lidi mají práci – ale na jak dlouho…, přemýšlím, co se bude budovat po chodnících. A nyní, při cestách zasněženými cestami jsem se mohl jen tiše smát, ale smál jsem se na hlas – v autě nemám rádio tak byla alespoň legrace. Při množství sněhu, který spadl, nebyly chodníky použitelné. Na chodnících neležela pouze vrstva sněhu, který mraky pustily na zem, ale také hromady, nahrnuté rozhrňákem při zprůjezdňování silnice. Sníh tam tak zůstal po celou dobu, co jsem jezdíval – chodníky tedy byly nepoužitelné, neřekl bych, že letos toho sněhu bylo nějak extra moc, jen jsme si možná už odvykli, ale určitě bych to nenazýval kalamitou, jak do nás pumpovaly média. Při této situaci, kdy hromady sněhu ležely na chodníku, jsem měl proti-argument pro šířku chodníku: Široké by mohly být z důvodu toho, aby se na ně vešla bez problému multikára a učinila tak poměrně lehce chodník průchozím. Bohužel, jak jsem již psal, za 14 dní se tam neobjevila, tak argument přišel vniveč. Jedině, že by starosta čekal na další dotace na pořízení multikáry na další rok – i to je možné.
Sněhová cesta
Tak to by bylo asi vše, možná mě napadlo myšlenek více, ale než jsem to sepsal – docela dlouhé to mám, tak jsem je z hlavy už vytratil. Příště se možná zamyslím nad lovci, kteří chytají plechové slony do svých pastí v podobě našich silnic.

Hurá do světa

Vítám všecky, co sem zavítali. Vytvořil jsem tento web už před nějakým časem, ale trvalo mi, než uzrál obsah, který bych chtěl zde publikovat. Budu se snažit udržovat alespoň nějakou pravidelnost psaní, uvidíme, jak to budu plnit. A o čem budu psát? O všem, co mě napadne…a protože mě většinou napadají hovadiny, tak mám trošku obavy o úroveň. Jak to dopadne, uvidíme až za nějaký čas. Jelikož jsem nyní u Krakonoše, tak budou zřejmě převládat příspěvky spíše deníkové.

Tedy, s mrija.cz hurá do interneta!